Cesta do středu duše

Cítím se tak strašlivě vyčerpaná. Práce pro dobročinnost mě neuspokojuje, protože mám pocit, že házím hrách na zeď. Když pomůžu jednomu člověku, objeví se dalších pět. Když zachráním jeden azylový dům, objeví se další. Nemám na to sílu a upínám se jen na svůj svět. Už je to čtvrt roku od rozchodu s Noahem. Stále mi volá. Neberu mu to, protože jsem se upnula na Noaha z jiného světa. Na toho, kterého jsem si vzala, se kterým jsem žila a se kterým jsem měla dítě. Trápím se otázkou, jak jsem mohla něco takového prožít, když to nebyla pravda. Nebo to byla pravda a teď jsem v pekle? Hlavou mi hýří víc otázek než odpovědí a já křečovitě svírám volant a nevědomky přidávám plyn. Jedu jako blázen a v hlavě se mi vynoří vzpomínka na mou nehodu. Podívám se na tachoměr. 140 km za hodinu. Sešlápnu plynový pedál až k podlaze, abych z auta vyždímala co nejvíc. Odepnu pás a Mazda hned nespokojeně zapípá. Pustím nahlas rádio a snažím se přimět sama sebe, abych strhla volant. Toužím po tom, aby se mi něco stalo. Nechci tu být. Do očí se mi derou slzy a okolí se rozmazává. Chci strhnout ten zasraný volant, ale nemám na to. Jsem srab. A tak doufám, že mi třeba znovu vběhne do cesty nějaká zvěř, doufám, že se něco stane a já znovu vyletím čelním sklem ven.

Probudila jsem se v nemocnici. Lékař řekl, že mám našlápnuto k vyhoření a že prostě musím zvolnit, jinak to dlouho nevydržím. Celá moje práce pro dobročinnost se musela od základů změnit. Karra se postarala o to, abych měla klid. „Mirando, jak řekl Noah, není ve vaší moci pomoci každému. Už několikrát jsem vám řekla, že způsob, jakým pomáháte je dost neobvyklý. Vy se se všemi setkáváte a to vám bere hodně energie. Měli bychom to dělat jako ostatní společnosti. Necháme lidi, aby nás kontaktovali přes e-mail a budeme s nimi komunikovat pouze přes internet. Tedy dokud se nerozhodneme vzít jejich případ. Takhle budete v bezpečí a vyhnete se dalším nepříjemným situacím.“

„Ale…“ chci namítnout tisíc věcí, ale Karra mě nenechá.

„Žádné ale. Jste vyčerpaná a na pokraji zhroucení. Nemůžete životy ostatních lidí vystavovat nad svůj vlastní. Rozumní lidé to pochopí.“

Snažila jsem se s Karrou diskutovat, ale marně. Vzala velkou část odpovědnosti na sebe, abych měla čas se dát trochu do pořádku. První týden jsem byla rozhozená ještě víc. Pořád jsem měla výčitky, pořád jsem měla pocit, že musím někoho zachraňovat. Moje maličkost se opět objevovala v médiích více, než je zdrávo a titulky byly velmi nelichotivé. Mluvilo se v nich o mně jako o ženě se spasitelským syndromem, která se totálně složila. Samozřejmě se to všechno neobešlo bez lží. V některých plátcích se psalo i to, že jsem zavřená v psychiatrické léčebně a blábolím nesmysly. Karra navrhla, že by bylo dobré udělat prohlášení na internetové stránky naší společnosti, ale až se dostanu z nejhoršího.

A tak se stalo to, co už se stalo dřív, v jiném světě. Začala jsem randit s Noahem Parkerem. I když to bylo krásné, bylo to zcela jiné. On i já jsme měli velmi nabité diáře. Takže jsme se mohli scházet tak jednou či dvakrát do týdne na rychlém obědě. Kvůli naší vytíženosti bylo naše sbližování mnohem pomalejší. Ani jeden z nás neměl čas na romantické držení za ruce na procházce parkem. A já přitom tolik toužila po jeho blízkosti. K mému překvapení se ovšem ukázalo, že pokud něčí diář způsobuje nedostatek času pro druhé, je to ten můj.

„Mirando, měla by jsi trochu zpomalit.“ upozorní mě Noah, když sedíme v příjemné vinárně a vychutnáváme sladké červené víno, které rychle opíjí.

„Co?“ zeptám se a moje myšlenky přitom víří všemi směry, jen ne tam, kam by měly.

„Odlož ty složky a věnuj trochu pozornosti i mně.“

„Omlouvám se. Já jen… je tolik lidí, co potřebují pomoct… Jen se podívej, tady ten chlapeček…“ strkám Noahovi desky s žádostmi o pomoc pod nos, ale Noah odvrátí tvář a odmítavě kroutí hlavou.

„Mirando, není tvou povinností pomáhat úplně všem. To, co děláš je úžasné, ale pokud nezpomalíš, zničíš se.“

Přemýšlím o jeho slovech. Má pravdu? Nemá. „Nezničím, vždyť pomáhám, taková činnost člověka povznáší.“

„Opravdu? Cítíš se povznesená?“

Z počátku jsem byla nesvá ze setkání s Dominikem, měla jsem vůči němu velké výčitky svědomí, nicméně i přesto jsem přijala jeho pozvání na večeři.

„Vypadáš skvěle, na někoho, kdo jen o kousek unikl smrti.“ řekne Dominik hned poté, co si objednáme jídlo.

„Děkuji. Byla to moje hloupost. Nesoustředila jsem se na řízení.“

„Byl jsem za tebou ještě tu noc, kdy se to stalo. Byli jsme čerstvě rozvedeni, ale pořád jsi mě měla jako kontakt v nouzi, tak mi sdělili informace o tom, jak to s tebou vypadá. Snad se nezlobíš.“

„Vůbec ne. Jsem překvapená. Vlastně jsem vůbec netušila, že jsi se o mé nehodě dozvěděl už ten večer. Myslela jsem, že jsi mě vytěsnil, smazal ze vzpomínek… Nedivila bych se ti.“ řeknu popravdě.

„Ale Mirando, prožili jsme spolu kus života a i když to nebylo vždy veselé, pořád mi na tobě záleží.“

„Byla jsem k tobě tak hnusná…“

„Prostě jsi jen na chvíli zabloudila.“

„Snažím se teď všechno napravit.“

„Všiml jsem si.“ usměje se Dominik. „Ta aukce byla skvělá, i když jsem se musel trochu smát.

„Proč?“

„Bylo vtipné sledovat, jak se lidé rvou o obnošené šaty.“

Afrika byla Afrikou, jako jsme ji znali z televize. Krásná země, ale plná bídy. Po půl roce jsem se vrátila se zlomeným srdcem. Viděla jsem tolik bídy a utrpení, že bylo těžké to unést. Mé problémy se lživými články a uměle vytvořenými pornofilmy byly nic, ve srovnání s tím, čemu čelili místní lidé. Ano, v televizi se často objevovaly spoty neziskových organizací s výzvou k pomoci těmto lidem. Televize nám ukazovala vyhublá tělíčka dětí, co sotva dokázaly stát na nohou. Ale vidět to na vlastní oči, to bylo něco úplně jiného. Má dovolená se proměnila ve snahu pomoci co nejvíce lidem. Zajistit jim jídlo, oblečení a hygienické potřeby a antikoncepci. Ženy dostaly pilulky proti otěhotnění. Bohužel pilulky proti znásilnění zatím nikdo nevynalezl. V Africe fungovalo mnoho center, která pomáhala, jak to jen šlo, ale mimo centra stále docházelo k tomu, že sotva žena porodila, už byla znovu těhotná, protože ji někdo napadl.

Noah měl velmi nabitý diář, ale když se dozvěděl, že ho chce TA Miranda Leová, byl ochoten si schůzky přehodit tak, abych na mě měl čas. Když jsem přišla k němu do kanceláře, celá jsem se třásla. Když mi potřásl rukou, myslela jsem, že snad omdlím.

„Mohu vám nabídnout skotskou?“

Přikývla jsem. Snad se mi podaří trochu uklidnit. Sedím v kanceláři člověka, se kterým jsem žila a měla s ním dítě. A on mě přitom zná jen z novin.

Alkohol na mě opravdu působí uklidňujícím dojmem.

„Tak, paní Leová, povídejte. Jak vám mohu být nápomocen?“

„V médiích se o mě objevují lživé informace a vycházejí rozhovory, které jsem neposkytla.“

„Ano, ty články mi neunikly. Ale jistě víte, že dnes není snadné vypátrat autora, zejména pokud jde o internetové články.“

„To vím, o ty články mi vlastně ani tak nejde.“

„A o co tedy?“

„Někdo si stáhl fotky a videa z mé sociální sítě. Moje tvář se začala objevovat nejdřív na fotkách v dost nevhodných situacích. Jenže pak se k tomu přidali černé pornofilmy. Nejdřív šlo jen o zvířata a děti, ale teď se do toho přidal i snuff.“

„To je opravdu nepříjemné, ale jistě víte, jak to chodí. Člověk, který to udělal si stáhl fotografie z vašeho profilu na internetu a v takovém případě mám svázané ruce. Od roku 2032 vešel v platnost zákon, který je velmi vstřícný k tak zvaným třetím stranám. Prakticky jste k tomu dala svolení.“ vysvětluje Noah.

Ještě v ten samý den jsem musela odevzdat klíče od aut a rozloučit se s veškerými výhodami, které mi má pozice v bance přinášela. Jen ostranění čipu muselo den počkat. Musela jsem zajet do nemocnice v doprovodu personalistky. Když mi lékař vyjmul čip, personalistka se postarala o jeho likvidaci a dala mi podepsat potřebné papíry. Zabezpečení na mém domě bylo spojeno s mým čipem, takže teď už mi dům na dálku nebude snímat sítnici a otisky prstů. Budu fungovat hezky postaru. Když budu chtít zabezpečit dům, budu muset sehnat technika, co mi nainstaluje jiný bezpečnostní systém a ke vstupu do domu budu muset znovu používat obyčejné klíče. Už nebudu používat mávnutí zápěstím k tomu, abych zaplatila nebo odemykala dveře. Budu zase platit v hotovosti nebo kreditní kartou a dům a auto budu odemykat klíčem.

Po vyjmutí čipu jsem čekala, že se něco změní, že se budu cítit jinak, možná, že mě zaplaví úleva. To se ale nestalo. Dívala jsem se na tu malinkou, sotva patrnou jizvičku a necítila jsem nic. Žádná změna. Trochu mě to zklamalo, protože jsem si uvědomila, že i bez čipu budu pořád stejná. Ale kdo vlastně jsem? Jaká vlastně jsem?

Vrátila jsem se do práce, která mě dřív tolik bavila a cítila jsem se prázdná. Trávila jsem dny v kanceláři, jen se svým počítačem a podřízení se na mě dívali jako na blázna. Jinak jsem se oblékala, jinak jsem se chovala a ostatní si ze mě začali tajně dělat legraci. Doneslo se ke mně, že si mezi sebou vypráví, že jsem byla jednou nohou v pekle a tak se teď rychle snažím napravit, co se dá. Nikomu jsem to nevyčítala, ale bylo mi to líto. Co by asi všichni ti lidé řekli, kdyby věděli, že jsem nebyla jednou nohou v pekle, ale oběma nohama v nebi…

Jedno odpoledne jsem si procházela nějaké smlouvy a padla na mě únava. Rozhodla jsem se, že se trochu projdu, koupím si někde kávu a pak se vrátím k práci. Vyšla jsem z banky a vykročila ulicí ve snaze nadýchat se trochu čerstvého vzduchu. Ale místo toho jsem jen fascinovaně hleděla kolem sebe. Na všechny ty lidi s kufříky v ruce a telefony u ucha. Všichni někam spěchali, všichni něco řešili. Tady nebyl prostor na čerstvý vzduch. Povzdechla jsem si a vyrazila jsem k parku. Alespoň trocha zeleně, i když přísně střižené, udržované ve strohých geometrických tvarech. Sedla jsem si na lavičku naproti fontáně ve tvaru krychle. Celý park je ve tvaru krychle. Keře udržované do tvaru krychle, koruny stromů zrovna tak. Proč? Proč má někdo potřebu tohle dělat s přírodou? Dívám se kolem sebe a všechno je tak… strohé…

Ach, ani v tom parku se necítím dobře.