Cesta do středu duše

V krku máte knedlík a hruď vám svírá pocit křivdy. Dýcháte zhluboka. Derou se vám do očí slzy, ale snažíte se je zahnat. Nechcete dát najevo, jak moc to bolí. Je to ponižující. A přesto zanedlouho sypete omluvy člověku, který vám ublížil. I když někde v hloubi duše víte, že to vy jste ten, kdo si zaslouží omluvu. Znáte ten pocit? Pokud ano, zdá se, že máte ve svém okolí narcistu a manipulátora.

Během svého života jsem už zkusila ledacos, nejen, co se hubnutí týče. Když pomineme různé druhy diet a doplňků, hodně jsem se zajímala i o svůj duchovní rozvoj. Snažila jsem se být lepším člověkem a tak kromě knih o dietách, jsem četla i knihy jako Miluj svůj život, Tajemství, Čtyři dohody, Den, kdy jsem se naučil žít a další. V poslední době hodně čerpám i z internetu a hlavně z Instagramu, který je plný inspirativních a úžasných lidí.

Asi čtyři roky zpět jsem měla ve všem jasno. Trávila jsem většinu času v přírodě, denně jsem chodila s hůkami, jedla jsem zdravě, ale zároveň jsem neměla problém si bez výčitek dát třeba drink nebo zákusek. Byla jsem v rovnováze a tím pádem i v pohodě.

Teď se ale zase plácám. Informace se hrnou ze všech stran a já nevím, na kterou se postavit. Na jedné straně se hlásá, že pečivo je zlo, na druhé, že záleží na druhu. Všimli jste si někdy, kolik je druhů pečiva? Kdo se v tom má vyznat?

Procházím se tmavou ulicí. Ne. Není to ulice. Vypadá to jako obří výrobní hala. Ale je prázdná. Tedy až na jednu lampu, která svítí na cestu. Jdu blíž a jakmile stojím přímo pod světlem, vzhlédnu. Přímo nade mnou se houpá tělo mladé dívky. Oběsila se. Není jí víc, než patnáct. Hledím na ni a bolí mě na hrudi. Proč to tak mladý člověk vzdal? Jakou bolest musela prožívat, když tohle udělala?

Říká se, že život vás bude zkoušet z jedné lekce tak dlouho, dokud se z ní nepoučíte. A já celkem nedávno zažila takové malé Deja Vu, díky kterému jsem si uvědomila, že možnost pohybovat se není vůbec samozřejmá. Stačí zlomek vteřiny a člověk je navždy připoután na lůžko nebo invalidní vozík. Je třeba si vážit každého dne, kdy můžeme vstát na své vlastní nohy a kráčet světem. Jenže jsme dnes tolik obklopeni chytrou technikou, že se soustředíme pouze na nějaké nesmyslné výkony a zapomínáme na to nejdůležitější. Zapomínáme žít. Ale teď hezky od začátku...

Díky sociálním sítím jsme všichni více vidět. Soukromí už není, co bývalo. Žijeme virtuálně, sledujeme životy jiných, komentujeme, diskutujeme a bohužel i urážíme a napadáme. Od doby, co se mi narodila dvojčata si hodně všímám toho, že ženy se velmi rády vzájemně ponižují a jsou na ostatní ženy zlé. A to je strašně smutné, zejména proto, že se nejčastěji napadáme právě ve chvílích, kdy potřebujeme oporu.

Nemám ráda lidi.
To je věta, kterou jsem v poslední době opakovala docela často. Ani jsem nad tím nijak nepřemýšlela, prostě nemám ráda lidi a hotovo. I když jsem vždy věděla, že je to špatně a že bych na tom měla zapracovat. Člověk by se asi neměl před světem zavírat a být stále sám.
Ale čas na mateřské mě přiměl, abych nad tím více přemýšlela. Protože musím uznat, že mi chybí společnost. Ale může člověku, co nemá rád lidi, chybět společnost? Jistě, že ne. A mně došlo, že já se o celé té věci prostě jen špatně vyjadřuji.
 

Při přečtení nadpisu vás jistě napadlo, že tohle bude jeden z těch článků, kde budeme mluvit o tom, jak vychovávat dítě s respektem a porozuměním. Jak s ním správně mluvit, aby z něj vyrostla silná a samostatná bytost, která si umí stát za svým. Kdepak. Tohle není ten typ článku. Tohle je výzva k tomu, aby jsme my, mámy, byly respektující k sobě navzájem. Spousta lidí má totiž jednu nemilou vlastnost. Často si myslíme, že máme pravdu a pak máme potřebu jiným svou pravdu vnucovat. A to i za cenu toho, že někoho raníme.

Před pár týdny jsem vedla rozhovor s naší dětskou lékařkou. Naše doktorka je již v důchodovém věku a říkala mi, že nikdy nezažila to, co dnes. Každá druhá maminka je naprosto zhroucená, zničená a totálně na pokraji sil. Co se to jen děje? Tohle nikdy dřív nebylo. Ani za časů, kdy nebyly spotřebiče jako dnes a maminky měly se svými dětmi podstatně více práce. Při rozhovoru jsme se ale shodly na tom, že dříve sice nebyly spotřebiče, ale byl selský rozum a ten je k nezaplacení. A bohužel dnes často chybí.

Myslím, že to známe všichni. Takové ty "dobře míněné" rady od okolí. Jak bychom se měli chovat, jak bychom se měli oblékat, jak bychom se měli česat, jak bychom měli mluvit.... Naše vlastní já, je tolik zahlceno tím, co by mělo, že už úplně zapomíná na to, co by chtělo. Nejen média a sociální sítě se nás snaží formovat dle svého. Ale i naši rodiče a přátelé. Každý ví přece nejlíp, co byste měli dělat a jak se chovat, že?

Moc se omlouvám. Měla jsem v úmyslu přispívat častěji, ale s dvojčaty se to opravdu moc nedá. Mám rozepsaných pár článků, ale když je čas se do nich pustit, v hlavě mám prázdno a nejsem schopná je smysluplně dokončit. Ale ono si to časem sedne a budu mít trochu času psát.

Mám v sobě jeden čerstvý zážitek, který mě přimněl se trochu zamyslet nad tím, jaké vlastně mámy vedou životy. Samozřejmě ne vždy, ale občas je ten úděl opravdu těžký. Žijeme ve světe, kde se neustále hodnostíme, soudíme a poměřujeme. A dnes se mrkneme na to, jaké to je, být v hledáčku kritiků matkou.