Cesta do středu duše

Sluneční paprsky pronikají skrze mezeru mezi závěsy a dopadají přímo na mou tvář. Slunce ale není to, co mě budí. Jsou to vibrace mého telefonu. Obvykle mě to jen tak neprobudí, takže volající musí být velmi neodbytný. Aniž bych otevřela oči, otočím se na druhý bok a rukou zašmátrám po nočním stolku. Vezmu telefon do rukou a podívám se, kdo volá. Zuzana, má dobrá kamarádka.

„No tak Kláro!“ směje se Zuzana. „Trochu se odvaž! Konečně máš po dlouhé době rande, tak to přece nebudeš flákat. Sundej ty rifle a šup hezky do sukýnky.“

Zuzana mi s veselou náladou probírá šatník, aby mě připravila na schůzku, kterou mi domluvila. Vůbec netuším, do čeho jdu a rvát se kvůli tomu do sukně nebo šatů, se mi vážně nechce.

„Nechci šaty ani sukni, necítím se v tom dobře.“

„Tak aspoň něco, co má výstřih, ať jsi šik.“ mrkne na mě.

Vůbec se mi to nelíbí. Vůbec. Mám pocit, že jsem postava v thrilleru, která narazila na bláznivou sousedku, která mě chce připravit pro svého vyšinutého synka s křivým úsměvem a motorovou pilou pod postelí.

Po vydařené schůzce jsem se trochu prospala a pak jsem vyrazila za Zuzanou. Byla jsem plná energie. Už jsem opravdu dlouho sama a zapomněla jsem, jak je randění báječné!

Čekala jsem, že Zuzanu můj optimismus zaskočí, ale když jsem jí vyprávěla o tom, jak skvělý jsem si s Karlem užila večer, jen si mě pobaveně prohlížela.

„No, to je moc dobře, že se ti ten večer líbil.“ poznamenala Zuzana. „Od teď už to bude s tím uzeným skrčkem jenom horší.“

„Ale no tak! Ty taky kouříš a nikdo ti to nevyčítá.“ připomínám jí.

„Kláro, věř mi. Je rozdíl mezi tím, když si během dne párkrát zapálíš a tím, když odpaluješ jednu cigaretu od druhé.“

„Přeháníš.“ odbudu ji a mávnu rukou. „Z toho, že kouří nadšená nejsem, ale celkově jsem si večer s ním užila.“

„Neboj se, to přejde.“ mrkne na mě.

Během svého života jsem už zkusila ledacos, nejen, co se hubnutí týče. Když pomineme různé druhy diet a doplňků, hodně jsem se zajímala i o svůj duchovní rozvoj. Snažila jsem se být lepším člověkem a tak kromě knih o dietách, jsem četla i knihy jako Miluj svůj život, Tajemství, Čtyři dohody, Den, kdy jsem se naučil žít a další. V poslední době hodně čerpám i z internetu a hlavně z Instagramu, který je plný inspirativních a úžasných lidí.

Asi čtyři roky zpět jsem měla ve všem jasno. Trávila jsem většinu času v přírodě, denně jsem chodila s hůkami, jedla jsem zdravě, ale zároveň jsem neměla problém si bez výčitek dát třeba drink nebo zákusek. Byla jsem v rovnováze a tím pádem i v pohodě.

Teď se ale zase plácám. Informace se hrnou ze všech stran a já nevím, na kterou se postavit. Na jedné straně se hlásá, že pečivo je zlo, na druhé, že záleží na druhu. Všimli jste si někdy, kolik je druhů pečiva? Kdo se v tom má vyznat?

Zuzana se směje, až se za břicho popadá, když jí vyprávím o dnešním odpoledni. Znovu jsem si objednala cappuccino a i dezert. Nevím, jestli je to ten cukr, kafe nebo to mé rozčarování, ale mluvím strašně rychle a nemůžu přestat. Když konečně ukončím svůj dlouhý monolog, zhluboka vydechnu.

„Ale no tak Kláro. Mám z tebe pocit, že se ten vztah snažíš sabotovat. Vždyť přece nikdo není dokonalý a jistě to nebylo tak zlé.“ dobírá si mě Zuzana a škodolibě se usmívá.

Mám chuť po ní hodit talíř, na kterém ještě před chvílí ležely dvě dobré sladké vafle se zmrzlinou, malinami a karamelem. Místo toho si jen přiložím prsty na spánky a zlehka masíruji.

„Fajn, asi jsem moc hrrrr…“ přemýšlím nahlas. „Vždyť to bylo jedno nepovedené odpoledne, to přece neznamená, že je to úplný blb, ne?“

Zuzana se nahlas zasměje. Pak si jakoby odkašle a s vážnou tváří odpoví: „Jistě že ne. Prostě jen neměl den. To se občas stane přece každému.“ a pak se začne znova smát.

Protože pracuji v malém rodinném pekařství, mám vždy volné víkendy. Poslední směnu mám ve čtvrtek a do práce pak jdu až v neděli večer. Teď bych ale dala nevím co za to, abych měla směny dnes a denně a byla těžce zaneprázdněna a neměla čas na nikoho a na nic. Karel mě pozval, abych přijela k němu do Hradiště. Nabídl, že uvaří oběd a že pak by jsme mohli třeba někam na procházku. Nechce se mi. Nejraději bych ho poslala k šípku, ale sázka je sázka. Se Zuzkou jsme se dohodly na půl roce. Ještě neuběhl ani měsíc a já už mám z Karla tik v oku. Co když má Zuzka pravdu a já jsem ji vážně křivdila? Co když jsou opravdu v dnešní době muži natolik zdegenerovaní, že už je téměř nemožné najít toho pravého pro život? To je hrozná představa! Přece nemůžou být všichni pitomci? Bože můj, lidstvo nakonec nezhyne kvůli válce s umělou inteligencí, ani na Zemi nespadne meteorit. Všechno to ztroskotá na tom, že mezi muži 21. století běhá příliš mnoho blbů.

Už uběhl víc než měsíc od první schůzky s Karlem a já začínám mít špatné svědomí kvůli tomu, že je předmětem sázky mezi mnou a Zuzanou.

„Musím mu to říct.“ říkám Zuzce.

„Ježiš, neblbni! Vždyť to nemusí vědět, k čemu by mu to bylo?“

„Není to vůči němu fér. On si myslí, že má přítelkyni a přitom je to všechno jen hloupá sázka. Děláme z něj blbce. Mám z toho špatný pocit.“ svěřuji se.

„Ale no tak. Karel rozhodně nepotřebuje nás dvě, aby vypadal jako blbec.“ ušklíbne se.

„Víš, jak to myslím. Prostě to není fér. Jasně, občas mi šíleně leze na nervy, ale není to špatný člověk a já mu nechci ublížit.“

„Ach jo.“ vydechne Zuzka. „Podívej se, on se to přece nemusí nikdy dozvědět, ne? Buď se spolu v blízké době rozejdete nebo ne. Kdyby sis způsobila vážný úraz hlavy a rozhodla se, že zůstaneš s Karlem po zbytek života, tak je přece úplně jedno, jaké okolnosti vás svedly dohromady, ne? Ať už to klapne nebo ne, je jedno, jestli tomu předcházela nějaká pitomá sázka.“

„Asi máš pravdu. Jen mám prostě pocit, že to, co dělám je špatné.“

„Život je pes a Karel to přežije.“

Od té příšerné noci uběhl týden a já mám pořád vztek. Karel mi píše, volá a jednou přišel s omluvou a květinami až ke mně domů. Vyhodila jsem ho. Zuzana už se mojí situaci nesměje. Naopak o mě začíná mít obavy.

„Kláro, moc se omlouvám. Myslela jsem, že je to prostě poděs. A asi i je. Ale ta jeho máma mi dělá fakt starosti. Co když po tobě půjde, když se budeš s Karlem dál scházet?“

„Jak to myslíš?“

„Co když prostě chce synáčka jen pro sebe? Vždyť je to celé divné! On je pořád doma, ani nepracuje… Proč vlastně nepracuje?“ ptá se Zuzana.

„Měl nějaký kolaps kvůli práci.“

„A jak je to dlouho? Vždyť tohle se stává, kvůli tomu už člověk nezůstane doma napořád.“

Kruci. Zuzka má pravdu. Proč mě to nenapadlo? „Já nad tím asi nikdy nepřemýšlela. Přece jen ho znám chvíli.“

Začali jsme se s Karlem scházet ve zcela přátelské rovině. Občas jsme zašli na kávu, občas na pivo, občas do přírody. Byl to příjemný společník. Najednou se choval jako dokonalý gentleman. I když stále nosil stejné rifle, stejné triko a stejnou kšiltovku, najednou byl úplně v pohodě. Kouřil umírněně, k servírkám se choval slušně, nechával spropitné. Brával mě na pěší výlety a vždy se mi s ním skvěle povídalo. Kam se poděl ten křupan, co hulí jednu cigaretu za druhou, pyšní se svými nevydařenými kresbičkami a láduje se totálně spáleným jídlem? Kde je ten hulvát, co vypráví své matce o sexu s přítelkyní? Jakoby někdo mávl kouzelnou hůlkou a Karlovo buranské já bylo pryč. Ale bohužel to netrvalo dlouho.

Čas běžel jako splašený kůň a přišel den máminy oslavy narozenin. Moje máma miluje noční oblohu a tak jsem se plácla přes kapsu a koupila jsem jí hvězdářský dalekohled. Karel se postaral o obrovskou kytici s padesáti růžemi. Byla jsem nadšená, ale začala jsem být i podezíravá, protože jsem nerozuměla tomu, kde na to bere peníze. Má sice slušný invalidní důchod, ale boháč to rozhodně není.

Na oslavu přijela celá rodina. Moji dva starší bratři se svými ženami a i s dětmi, dokonce i babička s dědou, i když už pro ně bylo náročné kamkoliv chodit. Moje máma brzy po mém narození ovdověla, ale po pár letech si našla nového muže a znovu se vdala. Radek byl fajn chlap, který to výborně uměl s grilem a celkově ho moc bavila příprava masa. A hlavně si zamiloval celou naši rodinu a vždy měl radost, když jsme se všichni sešli. Moje rodina byla zvědavá na mého nového přítele. Doufala jsem, že se Karel předvede jako dobrá partie, bude se chovat slušně a zanechá dobrý dojem. Své otřesné džíny a triko nechal doma. Koupila jsem mu nové oblečení, aby vypadal trochu moderněji. Karel protestoval, protože tvrdil, že není důležité, co má člověk na sobě, ale co má v sobě. Do jisté míry jsem s ním souhlasila, ale to víte, přece jen jsem vedle sebe tu a tam chtěla mít fešáka. A tím Karel byl, když se umyl a hezky oblékl a to navzdory své drobné postavě. Právě postava mou rodinu dost překvapila. I když s Karlem jsem nenosila podpatky, přesto jsem byla znatelně vyšší. A co si budeme nalhávat, byla jsem i širší. Možná by někdo mohl říct, že vedle sebe vypadáme až komicky.

S Karlem jsem se několik dní neviděla, neměla jsem na něj náladu. Vlastně jsem neměla náladu vůbec na nic a Zuzka poznala, že potřebuji rozptýlení.

„Pojďme nakupovat!“ pobízí mě vesele. „Už je to věčnost, co jsme spolu provětraly peněženky!“

„No, mně se moc nechce.“ protože ve všem vypadám hrozně…

„Ale no tak… Víš, že akce, do kterých se člověku nechce, nakonec dopadají nejlépe? Nakoupíme, dáme si dobrou kávu, zajdeme třeba na nehty…“

„Víš, že v týdnu kvůli práci nemůžu mít nalakované nehty.“

„Bóže, tak třeba na kosmetiku! Na šipky! Na minigolf! To je jedno, pojďme se bavit.“

Místo odpovědi jen otráveně vzdychnu. Zuzana se nenechá odbýt, bere mě za ruku a tahá z gauče. Jak jen mám tuhle její vlastnost ráda! Cítí, že jsem úplně bez energie a dává mi kus té své. Je to vážně nejlepší kamarádka a já jí před pár měsíci strašně křivdila. Ona si zaslouží najít Pana Dokonalého, který jí bude na rukou nosit. Žádného mamánka, žádného burana, žádného soplojeda nebo kulohraba. Zaslouží si pořádného muže.

Bože můj, asi umírám. Jak se pozná infarkt? Nemůžu vůbec popadnout dech, plíce mě pálí, jako bych vdechla žhavé uhlíky a hlava se mi točí. Mám pocit, že jsem uběhla už celé kilometry, ale mé hodinky tvrdohlavě hlásí pouhých šest set metrů. To přece nemůže být pravda! To mám opravdu takhle mizernou kondici? Musím popadnout dech a tak zpomaluji a zpomaluji a pak už prostě jen jdu. Pomalu. Šourám se po polní cestě za našim městem funím jako rozbitá stará lokomotiva. Píchá mě v boku, buší mi ve spáncích a já se sama sebe ptám, jestli se přede mnou neobjeví tunel se světlem na konci. Slíbila jsem, že na sobě začnu pracovat, tak jsem začala. Vyřadila jsem z jídelníčku pečivo, přílohy, sladkosti, alkohol, tučné a smažené věci. Už týden umírám hlady a protože mi to mučení nepřišlo dostačující, pustila jsem se i do běhu. Ano, už jsem tři kila zhubla, ale přemýšlím, jestli mi to za to stojí. Jsem podrážděná, hladová a unavená. Jenže nemůžu přestat, protože v tom nejsem sama. Karel mi přiznal, že si je vědom toho, že vedle mě působí směšně a tak zkusí zapracovat alespoň na svých svalech. A opravdu se do toho pustil. Začal chodit do posilovny a na několik prvních lekcí si zaplatil trenéra, aby cviky prováděl správně. Opět to ve mně vyvolalo otázky o tom, co je to za člověka a jestli je toto opravdu důsledek jeho nemoci. Najednou byl cílevědomý a milý. Tvrdě na sobě pracoval a za pár týdnu to bylo znát. Snažil se být chápavý i ke mně a snažil se mě podporovat, jak to jen šlo. I když někdy byli jeho teorie úplně na hlavu.

Po naší svíčkové hádce se mi Karel zase omlouval. Samozřejmě neopomněl k omluvě přidat drahý dárek a sliby, že se polepší. Navíc mě pozval na večeři do luxusní restaurace. Měla jsem na sobě krásné šaty a kozačky pod kolena. Na uších se se mi houpaly další náušnice, které mi koupil. Můj jednoduchý styl líčení byl ten tam. Karel na mě naléhal, abych se líčila výrazněji. Trvalo mu týdny, než mě přesvědčil. Mně se výrazné oční linky a červená rtěnka nelíbily, ale řekla jsem si, že to pro něj jednou za čas mohu udělat. Karel dále chtěl, abych si nechala narůst vlasy, ale tomu jsem se úspěšně bránila. Zatím.

Seděli jsme v příjemné restauraci a můj společník měl dobrý večer, takže jsem se výborně bavila. Karel si dal k večeři steak se zelenými fazolkami, slaninou a pečeným česnekem. Já se pořádně opřela do hubnutí, takže mé jídlo tvořil zeleninový salát a čtyři malé krevety. Při jídle jsme si příjemně povídali, ale Karel najednou úplně zkoprněl. Ruka svírající vidličku s napíchnutým masem se zastavila uprostřed pohybu. Celý zbledl, jakoby viděl ducha. Chci se podívat směrem, kam zírá Karel, ale to ho okamžitě probere. Ihned odhodí vidličku na talíř a zakřičí: „NE!“

„Co se děje?“ ptám se. Jsem vyděšená. On vypadá tak… vyšinutě…

„Jdeme. HNED!“ Karel hází na stůl několik bankovek, bleskurychle vyskakuje ze židle, bere mě za ruku a táhne pryč.

Romantický víkend s Karlem s blíží a tak jsem vyrazila se Zuzkou na menší nákupy. Procházíme obchodem, když najednou slyším, jak někdo volá.

„Promiňte! Slečno!“

Nevšímám si toho, protože mě nenapadlo, že by někdo volal na mě.

„Kláro, ten pán asi volá tebe.“ zastavuje mě Zuzka.

„Co?“ nechápavě se otočím a vidím staršího pána. Někoho mi připomíná.

„Promiňte! Omlouvám se, že vás ruším.“ ten muž nervózně přešlápne. „Nevím, jak začít. Asi vám bude připadat má otázka troufalá a moc se omlouvám. Přesto se musím zeptat. Vy se přátelíte s Karlem Waissem?“

„Ehm…“ co je mu do toho? Kdo to sakra je? „Proč vás to zajímá?“

„Víte, to je strašně komplikované. Nevadilo by vám, kdybych vás pozval na oběd, abychom to mohli probrat v klidu? Ve dvou?“ omluvně se podívá na Zuzanu.

„To je ale zmetek! Zabiju ho!“ Zuzka je vzteky bez sebe, když jí se slzami v očích vyprávím, co jsem zjistila a co se pak stalo. „Musíš na policii.“

„To ne…“

„Vždyť se tě pokusil znásilnit! Tohle mu nesmí projít!“

„Ale nic mi neudělal. Myslíš, že se s tím bude někdo zabývat? Budou mě mít za hysterku. On to popře, to je jasné a bude to slovo proti slovu. Není co řešit, případ uzavřen.“

„Asi máš pravdu…“ povzdechne si Zuzka.

„Hele, tohle si odnes a dej mi prosím něco ostřejšího.“ podávám Zuzce sklenici s vodou, kterou mi přinesla.

„Jo, hned.“ bere si ode mě sklenku s vodou a o minutu později se vrací s ginem.

„Díky.“ obrátím to do sebe. „Ještě.“ vracím Zuzce sklenku.

„Zlato, tohle ti nepomůže…“

Podívám se na ni, oči rudé od pláče a Zuzka hned vyskočí. Přinese sklenku i sobě a přinese celou láhev.

Jednou o víkendu jsem se Zuzkou procházela obchody. Vánoce se blížily a tak jsme byly na lovu dárků. Bezstarostně jsme se procházely uličkami, smály se a povídaly si, když v tom tam stál. Přímo před námi. Ten muž, který se mě kdysi ptal na Karla jen o několik obchodů vedle. Když jsem ho viděla, na chvíli jsem ztuhla.

„Dobrý den.“ řekl ten člověk.

„Dobrý…“ hlesla jsem a otočila jsem se na podpatku s úmyslem hned zmizet.

„Slečno! Prosím, počkejte! Musím se vám představit! Jmenuji se Weiss! Karel Weiss!“

Zastavím se a podlomí se mi kolena. „Co prosím?“

„Promiňte, nechtěl jsem vás děsit.“ přistoupí blíž.

„Jak že se jmenujete?“ nevěřícně na něj mhouřím oči.

„Karel weiss.“ pomalu jde ke mně a podává mi ruku. „Jsem Karlův dědeček.“

Musela jsem to rozdýchat. Co se to sakra děje?

„Co mi chcete?“

„Vy se, ehm, přátelíte s Karlem?“

„Už ne.“

„Myslel jsem si to. To je dobře, moc dobře.“ řekne úlevně.

„O co vám jde?“ syknu po něm ostře. Všechno se ve mně mele, vůbec nevím, jak se cítím, ani nevím, co si myslím. Připadám si, jakoby mi někdo vyluxoval hlavu.

Karlův dědeček mě pozve na oběd a Zuzku taky, abych se cítila bezpečně. Chci odmítnout, ale Zuzka na mě naléhá a tak nakonec souhlasím a o půl hodiny později už všichni sedíme v nedaleké restauraci a Karlův dědeček se pouští do vyprávění.